Buduji malé ostrůvky pomoci

Pomáhat dětem mne naplňuje

    Básník John Donne hovoří v jednom ze svých nejslavnějších děl o tom, že “žádný člověk není ostrov sám pro sebe”. Lidé by neměli přemýšlet pouze nad sebou, ale naprosto samozřejmě a spontánně také nad ostatními, kteří určitou formu pomoci potřebují. 

       Přiznám se, že nemám příliš v lásce slovo charita. Nespočívá pro mne v tom, že pošlu někam peníze, to je jedna z možností. Já sama ale potřebuji něco víc. V mém případě vnímám za pomocí konkrétní děti, jejich příběhy a možnost dlouhodobě spolupracovat i přispět ke vzniku nového projektu, například dětského hřiště pro SOS vesničku. 

      Také si všímám, jaký mají moje dlouhodobé aktivity v tomto směru vliv na mé okolí. Syn Honzík se narodil v době, kdy už jsem dětem pomáhala, sdílí se mnou stejné nadšení, účastní se a nyní už i zapojuje do mnoha aktivit. Nedávno přišel ze školy a vyprávěl mi, jak se s ním spolužák Kubík rozhodl rozdělit o své kapesné, které dostal na svačinu. Honzík sám navrhl, že svoji polovinu, tedy deset korun, věnuje dětem v SOS vesničkách, protože svačinu má od maminky a nic jiného nepotřebuje. Když spolužákovi vysvětlil, o co se konkrétně jedná, dal mu Kubík i svoji desetikorunu a k pomoci dětem se tak spontánně připojil. 

       To je důvod, proč pomáhám a dělím se o radost, spokojenost i hojnost. Asi největší odměnou je mi pak to, že se stejné nadšení i aktivity šíří v mém okolí dál. A jak říká můj kolega, buduji “ostrůvky pozitivní deviace”.