Co mi přinesla Cena Ď

Když jsem získala toto ocenění za Jihomoravský kraj v sále Hotelu Slovan plném lidí, kteří cítí, že je potřeba pomáhat, a tak to jednoduše dělají, vlastně jsem ani nevěřila, jak moc dobra mezi námi všude kolem je.

Ale až když stojíte na prknech pražského Národního divadla před hledištěm plným obdobně smýšlejících lidí z celé republiky, to vás teprve vezme za srdce.

Národní Cena Ď, kterou jsem obdržela měsíc po krajském ocenění, mi doslova vyrazila dech. Když vyslovili moje jméno, syn Honzík se na mne podíval se slzami v očích. Byl dojatý a šťastný. Stojí při mně celou dobu, pomáhá mi s charitativní činností a ví, kolik lásky, práce, úsilí, času i peněz za tím vším je. Ale stojí to za to, pomáháme přece dětem, které to opravdu potřebují. A to, že se najde někdo, kdo chce lidem, kteří pomáhají, poděkovat a dát jim takovéto ocenění, je úžasné.

Když jsem šla na jeviště, podlamovala se mi kolena. Když jsem stála u mikrofonu s cenou v ruce a dívala se do hlediště, to už jsem měla slzy na krajíčku. Děkovala jsem nejen za sebe a děti z SOS vesniček, ale za všechny, kteří ostatním pomáhají. Děkovala jsem za to, že jsme právě takoví, ochotní podat pomocnou ruku. Zkrátka národ, který umí držet při sobě.

Byla jsem pyšná, byla jsem hrdá, byla jsem šťastná. Tato cena je pro mne velkou poctou a odměnou i dalším krásným okamžikem, na který budu do konce svého života vzpomínat.