Když jsem chodila na ekonomickou střední školu, potkala jsem se s neslyšícími dětmi. Bylo to velmi zvláštní. Cítila jsem velký smutek. Chtěla jsem s nimi mluvit, ale nebylo jak. Tenkrát poprvé jsem si uvědomila, že mít možnost s někým komunikovat je pro mě naprosto zásadní. A protože neslyšící se většinou nemohou naučit mluvit, rozhodla jsem se tenkrát, že se naučím já. Přihlásila jsem se do roční kurzu znakového jazyka a bavilo mne to. Věděla jsem, že překonám bariéru vůči určité skupině lidí. Mé znalosti nebyly na tak perfektní úrovni, abychom si plynule „pokecali“, ale zvládla jsem základy, což mi umožňovalo alespoň základní konverzaci - pozdravit, poděkovat, vyjádřit radost nebo smutek apod.
Dodnes umím některé znaky a když je příležitost, ráda se o ně podělím. Máme hodně předsudků a bariér, ale když vám někdo ukáže, že to není až tak těžké, třeba změníte názor a začnete komunikovat. Nemusíte hned se znakováním. Někdy stačí znát jiný jazyk. I zde máme hodně bariér. Mnoho lidí na světě umí pouze svůj rodný jazyk. Je to škoda. Jsem přesvědčená, že stále platí rčení: „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“. Cítím to tak. Proto jsem se celý život učila cizí jazyky. A i když je neovládám perfektně, umím alespoň základy. Místní lidi tím hodně potěšíte. Třeba Italy. Jsou nadšení, když je pozdravíte, objednáte si jídlo, zeptáte se, jak se mají...
I nás přece vždy potěší, když někdo udělá to samé v češtině.
Tak se přestaňte bát a pusťte se do toho! Budete na sebe pyšní, uvidíte!