Nedávno jsem si říkala, že ten můj anděl strážný má se mnou někdy hodně práce a lítání. Ale snažím se mu to oplácet tím, že na něj myslím, děkuji mu za jeho heroické záchranné akce nebo si na něj vzpomenu ve chvílích, kdy je mi dobře a kdy on sám spokojeně odpočívá. Jsem mu vděčná za to, že jsem já i celá moje rodina zdravá. Také mu vděčím za to, že mám ve svém životě stále mnoho hodných lidí, kteří se o mě starají s andělskou péčí. Proto se i já sama snažím být dobrým člověkem, je to alfou i omegou mého bytí.
Každý den se vracím domů, kde se mnou bydlí andělů hned několik. Stále vstupují do mého života. Ať už papírový od Honzíka, keramický od kamarádů nebo ti, kteří nám létají u stropu. Zavěsili jsme je tam se synem na vánoce a jednoduše jsme je už nemohli sundat. Patří tam. Máme ještě jednoho. Vlastě ji. Naposledy jsme s Honzíkem objevili anděla v krásném uměleckém obchodě. Stála tam, upřeně si mne prohlížela, velká a výrazná andělská socha. A já jsem hned věděla, že je to moje andělka, že ke mně patří. Pokaždé, když otevřu vchodové dveře, dívá se na mne. Zahřeje mne u srdce, protože cítím klid i bezpečí. Zároveň vím, že je ztělesněním energie, tajemné síly, něčím mezi nebem a zemí, jak my lidé s oblibou říkáváme, protože zkrátka v něco nebo v někoho věřit potřebujeme.