Dnes jsem si říkala "rok, celý rok života je pryč". V březnu 2020, přesně na mé narozeniny, se zavřely školy. Jen na okamžik jsem měla pocit, že mi ten čas přišel ztracený. Pak jsem si ale uvědomila, že to tak vůbec není.
Občas jsem jako papiňák, plná všeho. Radostí, starostí, smutku, myšlenek, představ, vizí, někdy mám pocit "že přeteču nebo bouchnu". A tento čas mi vlastně moc pomohl, hodně věcí jsem si v sobě srovnala a pochopila, co je pro mne důležité. Že důležitý je základ, vlastní rovnováha a sebeúcta. Měla jsem čas přemýšlet, být sama se sebou. Uvědomila jsem si, kdo jsem, co mám za sebou a co chci mít před sebou. Vím, co umím a znám. Pojmenovala jsem si co opravdu chci a co opravdu nechci. Možná je to legrační, ale až nyní, v mých 45 letech sama sobě rozumím.
Jsem jako strom. Našla jsem své kořeny. Vím kdo jsem a kam patřím.
Teď rostu. Roztahuji své větve do šíře a těším se na sluníčko. Mé zkušenosti, můj život, každý okamžik, který jsem už prožila mi pomáhá určit, jakou cestou se dát. Vlastně se cítím být mimořádně silná. A proto brzy rozkvetu a mé květy budou vonět a kvést hodně dlouho. Umím o svůj strom už pečovat. Vím, že kdy pokvetu, pokvete i mé okolí. Když budu šťastná, budou šťastní i všichni kolem.
Asi ten rok byl důležitý. Našla jsem sebe. Našla jsem i svou životní lásku a novou rodinu.
Jsem šťastná, že lidé nalézají sami sebe a jsou spolu. Lesy jsou plné rodin a lidé se vodí za ruce a objímají se. Možná jsme si prostě potřebovali uvědomit, že se vzájemně potřebujeme. Že jsme jako stromy. Sám strom je krásný, ale jen v lese je šťastný.
