Dodnes obdivuji její vnitřní sílu, trpělivost a láskyplnost.
V souvislosti s mentoringem často vzpomínám na mou nevlastní babičku Boženu, která mne velmi moudře vedla a směrovala na správnou životní cestu. Často mi vyprávěla o okamžiku, kdy mne poprvé uviděla. Byla jsem drobná čtyřletá holčička se světlými kudrnatými vlásky a podle ní jsem do jejího života vstoupila jako malý andílek, co jí přinesl radost a úsměv.
Až zpětně dokáži skutečně docenit, jak velkým obohacením byla i ona pro mne. Soustavně se mi věnovala, naučila mne mnoha praktickým věcem a mám v paměti tisíce drobných, přesto silných okamžiků, z nichž dodnes čerpám. Jejich ústřední postavou je babička, jež sedávala v kuchyni nad čajem a sušenkami. Povídala si se mnou, ale nebyly to všední běžné rozhovory. Kladla mi často otázky, které mne nutily sebe samu i své pocity skutečně krok za krokem analyzovat, vyvozovat závěry nebo ponaučení. To vše vyplývalo ze zdánlivě nevinných otázek. Vlastně se “jen” ptala, jak se mám, proč se tak cítím, kdo jsou moji přátelé, proč se jimi obklopuji, co mi dělá radost a co je konkrétním důvodem oné radosti či smutku.
Cíleně mne vedla k tomu, abych dokázala věci i pocity a myšlenky zachytit, pojmenovat a vyslovovat. Abych dokázala rozlišovat a porozumět tomu, co je dobré a špatné. Nutila mne nad sebou přemýšlet a hledat hranice. Nikdy mne netrestala, laskavě a dlouze si se mnou povídala.
Dodnes obdivuji její vnitřní sílu, trpělivost a přemíru lásky, kterou mne zahrnovala. Snažila se mne přivést na tu správnou cestu životem a myslím, že by se mnou nyní jako s Taťánou Marií byla patřičně spokojená.
