Můj milý deníčku po roce tě znova otvírám, abych pokračovala. Na rok jsem se odmlčela, protože jsem musela mít čas přemýšlet. Protože jsme všechno změnili.
Potřebovala jsem také zjistit, jestli moje důvěra vůči celému týmu TLC je tak silná, abychom mohli pracovat výhradně z domu. Jestli vše, co děláme, má smysl. Potřebujeme to opravdu dělat, je tato činnost nezbytná? Děláme stále to, co máme skutečně rádi? Milion vlezlých otázek, kde jsem se ošívala a nebyla si jistá. Ale pro nás, holčičí tým, kdy každá bydlíme na jiné straně ne Brna, ale Moravy, Hanka dokonce v Čechách, staráme se o děti, partnery, psy a kočky, babičky a dědečky, vaříme, pereme, uklízíme, nakupujeme a k tomu pracujeme na plný úvazek, ...No prostě mazec, top logistika! A k tomu by bylo fajn mít občas i čas sama pro sebe, nezbláznit se z toho, neztrácet čas jako taxikařka, na tom všem jsme se s kolegyněmi shodly. Takže....? Jednoznačně vyhrála varianta stálý home office.
A víte co? Vlastně se mi hrozně moc ulevilo!
Jsme skvělý tým, kdy každá z nás dělá vše, jak nejlépe umí. Fakt jsme si oporou, pomůžeme si i na dálku a naše vztahy to vůbec nepoškodilo. Naopak, vážíme si každé chvilky, kterou jsme spolu, umíme se povzbudit, společně se z povedených věcí radovat a také si společně postesknout nebo vulgárně zanadávat.
A také je občas velmi dobré si uvědomit, že některé věci děláme jenom proto, že je děláme už dlouho. Ale to je celé. Přínos? Žádný nebo mizivý. Ten nadhled je občas klíčový. Není čas, ztrácet čas. Všichni to víme, všichni to známe. Takže jsme se s kolegyněmi zhluboka nadechly a automatizujeme. Hledáme úspory práce, implementujeme digitální řešení. Fuj! Zní to strašně, ale je to nezbytné :-( mám zavařenou hlavu, vzpomínáte? Mám hlavu jako papiňák, pořád! Kolegyně ví. že dělám vše proto, abych jim jejich práci maximálně usnadnila, stále jim dělala radost a dávala smysl. Je to pro mne velká zodpovědnost. Občas kvůli tomu nespím. Hlavně to nepos...t! Každé mé rozhodnutí ovlivní práci všech, celého týmu. Ano, já vím, jiná už nebudu.
A zde je dobré říci, že jsem ráda, že důvěra je oboustranná. Věří mi. Cítím to, občas to i řeknou. A to je vždycky pohlazení po duši!
A ano, home office nestačí!
Proto máme nový obývák. Jojo, místnost, kde jsme prostě doma. Pohromadě, kde máme kávovar a lednici plnou vína, bublinek a ledňáků, taky pomeranče a kilo ledu do aperitivu, protože u toho je nej brainstorming:-) Červená křesílka, kde společně sedíme, plkáme a sdílíme radosti i starosti, pracujeme, školíme se, vymýšlíme a pak zase frčíme domů a....vždycky už se těšíme, jak se zase znovu potkáme :-)
Přestěhovali jsme se z mrakodrapu, kde byl úžasný výhled, ale potřebovali jsme balkon. A také jsme ho našli. Je velký, vcházíme na něj rovnou z našeho obýváku a kromě pohledu na velký soukromý park, kde jsou staré vzrostlé stromy tady máme i fontánu a bílé lavičky.
Pohoda. Klid. Piknik. Bosé nohy v trávě. Pokec na lavičce s kafem v ruce. To vše tady máme. Prostě pecka! Prostě nový fajn domov, kam z toho našeho home office můžeme vždy na chvíli přijít a prostě být.
Přidávám foto, abyste viděli, že nekecám:-)