Chyba ano. Lež ne.

Jedna moje kolegyně se kdysi upočítala při vystavování faktury. Nebyla to drobnost. Chybou jsme přišli skoro o sto tisíc korun. Přišla za mnou a řekla mi to.

V klidu jsme si vysvětlily, co se stalo. Já jsem osobně kontaktovala klienta, situaci mu vysvětlila a nakonec se nám ji podařilo dobře vyřešit.

Neztratila jsem kvůli tomu ke kolegyni důvěru. Udělala chybu. A chyby děláme všichni. Já také.

Mnohem důležitější pro mě bylo, co udělala potom. Nesnažila se chybu schovat. Nečekala, jestli se na ni přijde. Nevymýšlela vysvětlení.

Přišla a řekla mi pravdu. A s pravdou se dá pracovat.

Tohle říkám i lidem kolem sebe: Když něco pokazíte, přijďte. Řekněte mi to. Nezametejte to pod koberec.

Můžeme mít nepříjemný rozhovor. Může mě to mrzet. Můžeme přijít o peníze. Budeme muset hledat řešení. Ale pořád máme na čem stavět.

Na důvěře.

Za třicet let vedení lidí jsem zažila i opačné situace. A právě díky nim jsem pochopila, že mám dvě hranice, přes které se neumím přenést.

Lež a krádež.

Když někdo udělá chybu a přizná ji, moje důvěra tím automaticky nekončí.

Když mi ale někdo vědomě lže, je to pro mě jiné. Něco se ve mně zavře. Jak sama někdy říkám, úplně zkamením. A neumím pak ve spolupráci pokračovat, jako by se nic nestalo.

Možná je to tvrdé. Ale důvěra pro mě není hezké slovo, které patří do firemních hodnot. Je to základ vztahu mezi lidmi, kteří spolu pracují.

Chybu dokážu odpustit. Lež ne.