Emoce cítím. Nerozhodují za mě.

Minulý týden jsem se od kamarádky dozvěděla, že jedna moje kolegyně byla na pracovním pohovoru. Že je, jak se říká, na trhu k dispozici. Překvapilo mě to.

Mohla jsem jí zavolat okamžitě. Chtít vysvětlení. Ptát se, proč mi nic neřekla. Udělat přesně to, co bych možná udělala před lety.

Neudělala jsem nic. Čekala jsem dva dny. Potřebovala jsem si vytvořit odstup, srovnat si vlastní emoce a hlavně neudělat z prvního pocitu konečný závěr.

Původně jsem s ní chtěla mluvit osobně. Nebyl na to prostor, a tak jsme si nakonec zavolaly. Ten rozhovor byl klidný a upřímný. A po několika dalších dnech jsme se k tomu vrátily znovu.

Dnes vím, že se mnou zůstává. Ale možná ještě důležitější je, že jsme si obě něco uvědomily.

Někdy člověk potřebuje něco zkusit. Potřebuje zjistit, jaké má možnosti. Něco si dokázat. Získat informace. Mít s čím svoji současnou situaci porovnat. Nemusí to automaticky znamenat, že chce odejít.

Pro mě bylo důležité ještě něco jiného. Mluvila se mnou otevřeně. Řekla mi, jak situaci vnímá, a že nechce poškodit náš vztah.

Kdybych jí zavolala v první emoci, možná bychom vedly úplně jiný rozhovor.

Tohle jsem se za třicet let vedení lidí musela naučit.

Když jsem začínala podnikat, uměla jsem vybouchnout jako papiňák. Křičela jsem, bouchala do stolu a vztekala se. V tu chvíli jsem svoji emoci dostala ven. Jenže samotné situaci to většinou nijak nepomohlo.

Dnes se snažím udělat něco jiného. Odejít. Nadechnout se. Počkat. Když to jde, dát tomu 24 hodin. Někdy i dva dny.

Ne proto, že bych byla méně emotivní. Ale protože chci být spravedlivá k druhému člověku i sama k sobě.

Emoce mi říkají, že se něco děje. Poslouchám je. Jen už je nenechávám rozhodovat za mě.