Člověk před úkolem.

Na Ukrajině jsem pracovala jako ředitelka servisní organizace.

Jednou jsem přivezla uklízečkám do továrny bedny s novými čisticími prostředky. Nechala jsem je vyložit a řekla, ať je používají. Pro mě tím bylo hotovo.

Odpoledne jsem zjistila, že jsou úplně zoufalé. Nevěděly, co je na co. Neznaly ty prostředky. Nevěděly, jak s nimi pracovat.

A já jsem si v tu chvíli uvědomila něco, na co jsem do té doby moc nemyslela.

Já jsem jim předala úkol. Ale nepředala jsem jim možnost ho dobře zvládnout.

Ten den jsme spolu nakonec uklidily jednu sociálku. Včetně záchodu. Ukázala jsem jim, co se používá na co a jak.

A ten okamžik si pamatuju dodnes. Protože právě tehdy se ve mně něco změnilo.

Dřív mě při vedení lidí zajímalo hlavně, co je potřeba udělat. Dnes mě stejně silně zajímá, kdo je člověk, který to má udělat.

Co ví. Co neví. Čemu rozumí. Co potřebuje. Co jsem mu možná zapomněla vysvětlit, protože mně samotné to připadá samozřejmé.

Od té doby se mnohem víc ptám. A když je potřeba, klidně ukazuju. Ne proto, že bych chtěla dělat práci za druhé.

Já dnes vím, že zadat úkol nestačí. Musím se také ujistit, že druhý člověk ví, jak se k výsledku dostat.

A možná právě tehdy jsem se poprvé opravdu naučila dívat se na člověka před úkolem.