Silní lidé mě neohrožují.

Mám ráda chvíle, kdy někdo vedle mě něco umí lépe než já. Nejen odborně. Ale i tak, že mu ostatní věří.

Jednou jsem sledovala kolegyni Irenu, jak ostatním vysvětluje náš systém. Technicky je velmi zdatná, rozumí mu do hloubky a zároveň ho umí lidem podat tak, že jí rozumějí.

Má od nich respekt. A já jsem si v tu chvíli mohla sednout, opřít se do židle a jen se dívat.

Miluju ten pocit.

Protože v takové chvíli vidím člověka, který nepotřebuje, abych ho vedla za ruku. Ví, co dělá. Umí převzít prostor. Umí předat svoje know-how dál.

A já mu ho ráda dám.

Nikdy jsem neměla potřebu být nejchytřejší člověk v místnosti. Naopak.

Když vedle sebe mám někoho, kdo ví víc, má lepší přehled nebo dokáže něco udělat lépe než já, je to pro mě úleva.

Neznamená to, že přestávám nést odpovědnost. Znamená to, že ji nemusím nést sama.

A možná právě v tom vidím jednu z nejhezčích částí leadershipu. Ne v tom, že jsem pořád vpředu. Ale v tom, že někdy dokážu ustoupit a dát prostor člověku, který je pro danou chvíli lepší než já.

Když je vedle mě někdo lepší, nechci ho brzdit. Chci mu dát prostor.