Strategické přemýšlení v pohybu.

Kdysi jsme připravovali technologické řešení, které mělo být využitelné pro online výuku. Původně byla technologie určená hlavně pro konferenční použití. Já v ní ale viděla něco jiného.

Chtěla jsem sdílenou tabuli. Samostatné virtuální učebny. Možnost sdílet video tak, aby ho lektor pustil studentovi a mohli s ním oba dál pracovat.

V online výuce jsem viděla obrovskou příležitost. Najednou nebylo potřeba jezdit desítky kilometrů za klientem. Přinášela svobodu, flexibilitu a úplně nové možnosti. A věřila jsem tomu opravdu hodně.

Nechali jsme vyrobit futuristický nábytek. Podsvícený. Podsvícené byly i stěny. Obrovské obrazovky, kamery s mikrofony, které zabíraly celou postavu lektora.

Byla to prostě pecka.

Lidé se chodili dívat. Zkoušeli si to. Líbilo se jim to. A potom se vrátili do svých firem a nic nezměnili.

Chtěli člověka s člověkem. Na změnu ještě nebyli připravení. A my jsme dva roky neprodali nic.

Tohle jsou chvíle, kdy se podle mě ukazuje rozdíl mezi tím něčemu věřit a odmítat vidět realitu.

Já tomu projektu věřila. Investovali jsme do něj peníze, čas i energii. Měla jsem před očima něco, o čem jsem byla přesvědčená, že dává smysl. Jenže trh mi dva roky říkal něco jiného. A nakonec jsem ho musela poslechnout.

Za ty roky jsem se naučila, že strategie pro mě není plán, který jednou vytvořím a potom ho za každou cenu splním.

Potřebuji mít směr. Pak udělám krok. Dívám se, co se skutečně děje. Poslouchám lidi. Vyhodnocuji. A podle toho udělám další krok.

Někdy pokračuju.

Někdy změním směr.

A někdy musím zastavit i něco, čemu pořád věřím.

Pro mě to není selhání strategie. Je to strategie, která reaguje na realitu.