Právě jsem dočetla článek „Méně velet a víc sloužit“. (časopis EURO, vydání z 27.1.2020)
Aneb proč jeden šéf umí své lidi nadchnout, strhnout k tomu, že jim nevadí zůstávat v práci déle a jiný to nesvede, i kdyby se rozkrájel?
Článek je o tom, že šéf by měl:
Umět nadchnout lidi.
Vytvářet dobrou atmosféru.
Převzít zodpovědnost.
Postarat se o své lidi. Sloužit jim.
Odpovídat. Poslouchat. Vnímat.
Být „my“ ne jenom já.
Jsem ráda, že občas někdo přemýšlí i o leaderech, manažerech, majitelích. Jsem ráda, když občas střílí do našich řad a říká, že podřízení se vzdělávají, ale leadeři a majitelé ne. Vlastně má ten článek pravdu.
Když se ohlédnu za svými posledními 20 lety, kdy podnikám, říkám si, že vám vlastně nikdo nikdy nemůže říct, jak být tím nejlepším šéfem. Každý jsme jiný. Proto musíme být každý svůj. Autentický. Přirozený.
Učím se to. Opravdu se snažím. Mě na mých lidech upřímně záleží. Ale pořád je toho hodně, co neumím, na co neznám odpověď. Proto mám své dva mentory, proto stále hovořím s jinými podnikateli a podnikatelkami, dětmi i lidmi, které vlastně vůbec neznám. Snažím se být s mou rodinou TLC, jak jen to jde. Všude sbírám inspiraci, radost, podněty, tipy na to, jak být lepší nebo se naopak učit z chyb ostatních a svých. Naslouchám jejich příběhům, dívám se jim do očí a užívám si, když mají odvahu mi říci i něco kritického. To je vlastně pro mne tou největší odměnou. Znamená to totiž, že jim na naší společné práci také záleží, přemýšlí nad tím a chtějí to posunout dál. A když mě někdo upřímně obejme a řekne, že je šťastný, za ty roky, co je v TLC, dlouho mě to hřeje u srdce.
Jsem přesvědčená, že život je tou nejlepší školou. Ale také vím, že už to není jen o mě. Nemohu rozhodnutí dělat pokus omyl. Už nemohu. Mám zodpovědnost za desítky rodin, kdy jim každý měsíc podepisuji výplaty.
Plně si uvědomuji, že jedno moje špatné rozhodnutí může mít fatální následky. Proto se snažím získat nadhled, vnímat všechny okolnosti a rozhodovat se v klidu, bez emocí. Píšu si to. V kanceláři mám flipchart, na který si udělám šibenici a srovnávám plusy a minusy. Mé myšlenky jsou v diáři, který je v pevné vazbě, aby se mi nic neztratilo a já se mohla i několik let zpět vrátit ke svým poznámkám.
Být šéfem, podnikatelem, je obrovská zodpovědnost, tíha a břímě. Na druhou stranu obrovská radost a smysl života.
Moje firma TLC jsou mí lidé. Lidé, o které se snažím starat. Budovat zázemí, kde je jim dobře a kde mají jistotu. Snažím se naslouchat, přemýšlím nad vším, co mi říkají, hodně mě ovlivňují a udávají směr, aniž by tušili, jak moc.
Takže po přečtení toho článku doufám, že jsem aspoň trošku dobrou šéfovou, protože se plně ztotožňuji s tím, že TLC jsme MY a ne jen já.
Foto: Napoleon od malíře Jacques-Louis David
