Nejde mi o to mít pravdu.

Jako leaderka se často dostávám do situací, kdy proti sobě stojí dvě správné věci.

Jednou jsme s kolegyní řešily konkurenceschopnost firmy. Já se na situaci dívala i očima člověka odpovědného za ekonomiku. Ona zase velmi pevně hájila kvalitu, za kterou nesla odpovědnost.

V určité chvíli mi řekla úplně jasně, že pod naši úroveň kvality nepůjdeme. A měla pravdu. Mohla jsem mít poslední slovo. Jsem majitelka firmy. Jenže k čemu by mi bylo vyhrát diskusi a udělat horší rozhodnutí?

Právě takové chvíle mám na vedení lidí ráda. Nechci kolem sebe lidi, kteří čekají, co řeknu, a potom to udělají. Chci lidi, kteří své oblasti rozumějí, mají vlastní názor a jsou ochotni ho přede mnou obhájit.

Když se mnou někdo nesouhlasí, většinou začneme diskutovat. Někdy vezmu obyčejný papír, rozdělím ho na plus a mínus a společně si skládáme argumenty.

Nesnažím se tím toho druhého přesvědčit. Snažím se k objektivnějšímu pohledu dovést jeho i sebe.

A pokud na konci zjistím, že jeho řešení je lepší než moje, necítím to jako prohru. Naopak. Je to přesně důvod, proč chci mít kolem sebe silné lidi.

Nejde mi o to mít pravdu. Jde mi o to dojít ke správnému rozhodnutí.

A čím déle vedu lidi, tím víc vím, že autorita leadera se podle mě nepozná podle toho, kolikrát prosadí svůj názor. Spíš podle toho, jestli dokáže poznat chvíli, kdy má přestat svůj názor hájit a začít opravdu poslouchat.