Změna bez jistoty.

Když přemýšlím, jestli se pustit do něčeho nového, nikdy předem nevím, jak to dopadne. A vlastně už ani neočekávám, že to budu vědět.

Nejdřív se snažím zjistit co nejvíc. Dívám se na trh. Na konkurenci. Poslouchám lidi. Sbírám informace. Ptám se.

Ale zároveň se ptám sama sebe.

Mám na to sílu? Mám na to energii? Jak to cítím? Co mi říká intuice?

Snažím se nasát maximum informací, emocí i pocitů. Trochu jako houba. A potom potřebuji klid.

Chvíli, kdy nemusím reagovat, odpovídat ani nic rozhodovat. Kdy můžu všechno, co jsem posbírala, nechat v hlavě pracovat.

A pak se rozhodnu. Ano, nebo ne.

A když nevím? Nerozhodnu se. Nechám tomu víc času.

Dřív jsem možná měla větší potřebu vědět, jestli je moje rozhodnutí správné. Dnes už vím, že takovou jistotu předem většinou nedostanu.

Můžu mít informace. Můžu znát čísla. Můžu poslouchat zkušenější lidi. Můžu sledovat, co dělá konkurence. A přesto nakonec přijde okamžik, kdy musím rozhodnout já.

Právě tam má pro mě svoje místo intuice. Ne jako náhrada za fakta. Spíš jako další informace, kterou nechci ignorovat.

Dělám hodně nových věcí. A ne všechny se povedou.

Když něco nevyjde, není mi to jedno. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Co jsem neviděla. Jaký to mělo dopad na mě, na lidi kolem mě nebo na celek.

Ale nechci kvůli tomu přestat dělat věci, u kterých výsledek předem neznám. Protože kdybych čekala na jistotu, možná bych se nerozhodla nikdy.

Pro mě změna nezačíná jistotou, že to vyjde. Začíná okamžikem, kdy mám dost informací, dost vnitřního přesvědčení a dost energie na to říct: ano, jdu do toho.